Aleš Pivoda: Milovaná Slávka 1. díl

Úplnou náhodou jsem nalezl jeden starší email z dubna roku 2020, který zaslal Aleš Pivoda (mimo jiných autor knihy „Červenobílá bojová síla“. Jelikož se jedná o skvělý text a připsal, že je text k volném užití, dávám jej k dispozici zde a po částech.

Zdravím všechny slávisty

a nabízím v této nelehké době, kdy se  nic nehraje, k JAKÉMUKOLI
VOLNÉMU VYUŽITÍ svoje osobní vzpomínání na dávné i pozdější
momenty z historie fotbalové Slavie. Text začíná počátkem 60. let,
kdy se Dynamo změnilo konečně zase ve Slavii, kdy postoupilo do ligy
a za rok ji málem vyhrálo.

A končí prvním titulem po 49 letech, na jaře 1996.

Protože jsem opravdu pamětníkem všeho, co je v textu uvedeno, skoro
za všechno ručím, kromě záznamů z mých dětských let. Tam už
paměť může trochu selhávat.

Před řadou let jsem napsal knihu Červenobílá bojová síla a
tenkrát mě potěšilo, že se vyráběl kvůli zájmu slávistů i
dotisk.

Třeba se zejména mladší slávisti z mého textu, který lze
samozřejmě rozdělit na pokračování, dozvědí něco, co nevědí a
vědět nemohou. A ti dříve narození si třeba rádi připomenou
události, u kterých sami taky byli.

S pozdravem

„Ať žije Slavie!“

Mgr. Aleš Pivoda, publicista, Praha

Milovaná Slávka, strýc Božetěch a červenobílá srdce

PROLOG: Slávista do morku kostí 

Můj strýček Božetěch z pražských Vršovic, manžel mojí tety Marty a táta mojí sestřenice Anety, musel – aspoň podle mého mínění – mít červenobílé srdce. Narodil se jako slávista, jeho táta byl skalní fanoušek Slavie, stejně tak jeho děda…

Když se strýček Božetěch (říkám strýček, protože slovo strejda neměl rád – „strejda je na trhu“, říkával) narodil jakožto Božetěch III. jejich rodu, chodil jeho táta fandit Slavii na Letnou, kde ostatně bydleli. Tam tehdy do meruny kopali excelentní brankář Plánička a v poli nezapomenutelní plejeři Ženíšek, Vodička, Šimperský, Čambal, Joska, obávaný bombarďák Franci Svoboda, Puč (střelec jediného gólu Československa ve finále mistrovství světa 1934), taky Junek, Čipera, Šoltys a další.

A když se o generaci předtím narodil Božetěch II., chodil dědeček mého strýčka Božetěch I., tenkrát majitel koloniálu na pražské Letné, na stejné hřiště obdivovat v brance Jeníka. A na place pak umění Koška, kanonýra, jakému nebylo v Evropě rovno, a dál Malého, Bendy, Veselého, Kotouče, Jennyho, Mildy, Vaňka, Baumruka…

I nevynechal pak Božetěch III., pokračovatel rodové slávistické tradice, od dětství na Letné žádný zápas sešívaného týmu. Byl u toho, když na jaře 1947 v pražském derby zničili slávisti Viktorku Žižkov poměrem 10:1. Byl u toho, když potom vybojovala Slávka svůj poslední mistrovský titul. Obdivoval Kabíčka v brance, v poli pak Hampejze, Ipsera, Kopeckého, Vlka, Holmana, Hemeleho, Bradáče, Pajkrta, Vycpálka (ten pak udělá ohromnou trenérskou kariéru v Itálii). A především Pepiho Bicana. Kanonýra, jaký do té doby a od té doby taky po českých trávnících neběhal a neběhá a těžko kdy běhat bude. Vždyť považte, v té poslední mistrovské sezoně nastřílela Slavia sto deset gólů. A Pepi sám jich vstřelil třiačtyřicet!

Od roku 1953 sídlila Slavie v Edenu a ani tam Božetěch III. nevynechal snad ani jediný mač své milované jedenáctky. I když se musela povinně přejmenovat na Dynamo a nějaký čas dokonce nesměla hrát v sešívaných dresech. A když to šlo, jezdil za slávistickou jedenáctku i na zápasy hrané venku. 

A když se pak Božetěch oženil s mou tetou Martou, čímž se úředně stal mým strýčkem, podařilo se mu získat byt ve Vršovicích. V tom činžáku, odkud bylo vidět na slávistický trávník. Mohl si přát ještě něco víc?

I když se strýček Božetěch v zaměstnání vypracoval až na šéfa důležitého odboru v důležitém pražském podniku, neváhal chodit a jezdit na svou Slavii s červenobílou vlajkou, kterou na  tribunách doma i venku divoce mával jako ten nejvášnivější vlajkonoš. Tehdy se hodně fandilo po švédsku – „heja heja Slavia!“… A když se sešívaným dařilo, uchechtával se svým typickým a pro mě už nezapomenutelným úsměvem – he-he-he-he…

Jakmile šlo o čest slávistického mužstva, klidně se strýc Božetěch vsadil o jeho vítězství, i kdyby mělo hrát třeba proti samotnému Realu Madrid.

Byl takový slávista, že… Ale tohle musím vzít zeširoka. 

Na venkově, v sousední vesnici jeden kilometr od stavení mojí babičky a mého dědy, bylo zahradnictví. A jeho vedoucí byl vášnivý sparťan, což se o něm vědělo, neboť to do světa hlásal každému prostřednictvím dobře viditelné modro-žluto-červené vlajky plápolající nad bránou zahradnictví. 

Tenkrát jel strýček Božetěch s tetou Martou a dcerkou Anetou autem z Prahy do vísky k babičce a dědovi, což byli rodiče mojí maminky a taky tety Marty. A když se Božetěch za volantem blížil k tomu sparťanskému zahradnictví, pravila teta Marta ke svému muži: „Bóžo (vždycky, co pamatuju, mu říkávala Bóžo), prosím tě, zastav tady. Děda chtěl koupit pár jablůněk na zahradu, přivezeme mu je…“ 

„Zastavit – tady? To přece nemůžeš myslet vážně, Marti,“ zavrtěl prý strýček Božetěch odmítavě hlavou a dokonce přidal plyn. „Tady já budu nakupovat? U sparťana??? Nikdy, to po mně nemůžeš chtít,“ zahučel temně a ujížděl pryč. Pro ty jabloně pak jel do jiného zahradnictví až v sousedním okrese.

Anebo jiná příhoda. Kdesi na cestě mu vypověděla jeho škodovka službu a odmítla pokračovat v jízdě. Došel jí benzin… Ani ne kilometr odtud stála benzinová pumpa. A tak rozmrzelý strýček Božetěch trucující auťák, hrdě ozdobený slávistickou vlaječkou na zadním okénku, zamkl a vydal se s plastovou nádobou k té pumpě pěškobusem. 

Po nějakých dvou stech metrech u něj zastavil jiný auťák. Jeho řidič pochopil, která bije. „Koukám, došel vám benzin, co? A jste slávista, co? Jestli chcete, mám benzin v kanystru… Dám vám ho klidně i zadarmo. Jenom když řeknete hezky nahlas, aby to slyšeli tadyhle moji parťáci v autě a mohli mi to pak dosvědčit – Sparta je lepší, železná a příští derby vyhraje. Co vy na to?“ 

Až v té chvíli si strýček všiml, že ten chlapík měl na sobě rudé tričko s dobře viditelným znakem odvěkého rivala z Letné. V té chvíli Božetěch nezaváhal. Zvítězila jeho slávistická hrdost: „Tohle mladý muži říct nemůžu, i kdybyste mi měl dát celou nádrž, víte? Protože by to nebyla pravda! Lepší je věčná Slavie a derby vyhrajeme my!“ 

„Jak myslíte,“ pokrčil ten sparťan rameny a odfrčel. A strýček mazal dál pěškobusem k pumpě a plnou nádobou pak zpátky ke své na životabudič čekající škodovce…

Strýček se znal se spoustou různých slávistických osobností. Třeba s legendárním brankářem minulosti, panem Františkem Pláničkou. Podnik, kde Božetěch pracoval, měl v té době firemní jedenáctku, hrála mezipodnikovou odborářskou ligu. Hrála všelijak, spíš prohrávala, než vyhrávala, žádná sláva to tedy nebyla.

I pozval strýc pana Pláničku kouknout se na jeden její zápas. S tím, že by veleslavná osobnost slávistického i československého fotbalu mohla dát ryzím amatérům, kteří si té návštěvy dříve nejlepšího gólmana světa jaksepatří považovali, nějakou tu cennou, dobře míněnou radu. Nebylo z toho ale nic, protože pan Plánička zhlédl půlhodinku mače a poté na férovku pravil: „No, Božku, po pravdě – co tady mám komu radit? Víš… Oni nehrajou ani tak fotbal, jako spíš kopanou…“

Tak to byl můj strýček Božetěch. Měl, jak ukážou následující řádky, nemalou zásluhu na tom, že i já už od dětství fandím Slavii.

Nevím, jestli strýčka po jeho smrti patologové pitvali. A pokud ano, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby našli uvnitř jeho hrudního koše srdce v napůl červenobílém zbarvení…