Aleš Pivoda: Milovaná Slávka 2. díl

První díl

Kluk od Jordánu a Dynamo z Vršovic

Jak začít… Kde, jak a čím mě k sobě přitáhla věčná mladice, červenobílá Slávka, že jsem se jí upsal na celý život? Když to začalo, nepatřila Slavia vůbec k elitě našeho fotbalu. Ani náhodou. Naopak. Nehrála ani první ligu, natož evropské poháry. Její hráči neoblékali dres reprezentačního mužstva (pravda, s výjimkou beka Jana Lály). Ona se totiž fotbalová Slavia v té době právě vyhrabávala z bažiny, do kterých spadla v časech mého útlého dětství. 

Jako kluk jsem znal od svého táty, taky fotbalového fandy, jména jako Plánička, Bican, Kopecký, Puč. Mimochodem, táta měl k sešívaným dresům poměrně blízký vztah, určitě bližší, než k rudým sparťanským. Říkával, že za jeho mládí hrávala Slavia vždycky technický, pro oko pohledný fotbal, kdežto Sparta fotbal spíš silový, úporný, bojovný.

Ale jako rodák od Ostravy fandil aspoň na dálku Baníku. Což se od muže, který posledních třicet let žil a pracoval v jihočeském Táboře, ale až do své smrti říkával koupelka, vaječina, Irka (místo Jirka), hrač, krava, Bologna (místo Boloňa), nebo plyn (s charakteristicky tvrdě vyslovovaným tvrdým Y), koneckonců dalo očekávat. 

Za co mu nikdy nepřestanu být vděčný, byl fakt, že ve mně vypěstoval lásku k fotbalu. Jako pravý bek jsem pak na place nebyl nic moc, jako rozhodčí jsem pískal jednu sezonu a brzy jsem toho nechal. Ale i tak se pro mě tahle hra stala největším koníčkem po celý život. Aspoň o ní už roky píšu, i knížky…

Když mám popravdě přiznat, komu jsem fandil v útlém věku, musím férově říct, že Dukle Tábor. Vojáci hráli druhou ligu na stadionu Míru, na který jsme přímo viděli z okna dětského pokojíku. Můj první fotbalový zážitek, který se mi zapsal do paměti, byl zápas táborského týmu se Spartakem Hradec Králové, ve kterém Dukla potupně pukla 0:5. To bylo jaro 1959 a já jsem ho sledoval s tátou na tribuně… 

Nebylo ani příliš divu, že vojenská jedenáctka dopadla jako ti sedláci u Chlumce, protože Hradec vedl druholigovou tabulku, hnal se za postupem a vojáci byli na padáka. Jako dnes slyším hlas pana Voborského, legendárního táborského fanouška, který na tribuně skupině fandů hradeckých „votroků“ za stavu 0:4 prorokoval: „No dobře… Ale co chcete dělat v první lize? Za rok budete zpátky ve druhý! Naši vojáčci z krajskýho přeboru postoupí, a zase se tady u nás potkáme…“  A ti Hradečáci na tribuně pak zavolali na své borce na place: „Kluci, dejte jim bůra!“ A oni jim bůra dali… Tenkrát jsem ten těžký debakl dukláků těžce obrečel…

A mimochodem, ten pan Voborský se sakra pletl. Faktem je, že vojáci sice spadli, ale přebor Jihočeského kraje do roka opravdu vyhráli a do druhé ligy se vrátili. V tom měl pravdu. Jenže Hradec zůstal v té první. A to s velkou slávou, protože vybojoval mistrovský titul. Před druhým Slovanem Bratislava a třetí Duklou. Jako nováček, vážení! To bylo jaro 1960…

Za šest let tenhle husarský kousek málem zopakuje jako ligový nováček Slávka. Bohužel jen málem – bude chybět jeden bod. Jedna proměněná, nebo jedna chycená penalta. Ale to předbíhám.

A propos, Slavia… Poprvé jsem její sešívané dresy viděl na vlastní oči na den přesně 15. dubna 1962. Bylo mi devět, a Slavia bojovala o návrat do první ligy. Pardon, v zájmu historické přesnosti musím říct, že na táborské škvárové hřiště zvané Svépomoc přijelo z Edenu Dynamo Praha, které vedlo tabulku (a nakonec druhou ligu vyhrálo a postoupilo).

Táborská Dukla na tom naopak byla v tabulce mizerně (a taky nakonec spadla tehdy do krajského přeboru), ale přece dokázala uzmout sešívaným bodík za plichtu 0:0. Doteď si pamatuju, jak se slávistický tým v sešívaném po utkání fotil, a jak jsme my táborští kluci na hráče lídra tabulky potěšeně pokřikovali: „Kde jste nechali bod?“

Věřte, nevěřte, Dynamo postoupilo. Dukla Tábor však měla spadnout. Měla, ale nespadla. Zachránilo ji totiž její béčko, které vyhrálo krajský přebor a postoupilo do II. ligy místo sestupujícího A-týmu. Druhá nejvyšší soutěž tím u Jordánu zůstala zachována.

A v ročníku 1963/1964 se obě mužstva zase potkala ve druhé lize. Dynamo totiž po roce zahučelo z elitní ligy zase dolů, uhrálo jen 18 bodíků… Řídící orgán oba týmy zařadil do skupiny B, což znamenalo pro Dynamo i Duklu celkem osm výjezdů na Moravu.

Na táborské Svépomoci se ovšem Dukla s Dynamem ještě před startem mistrovské sezony 1963/1964 v Československém poháru, v letním dni 21. srpna 1963. A uspěli vojáci! Po remíze 1:1 se kopaly penalty. Podle tehdy platného reglementu střílel všech pět v každém týmu jen jeden hráč. Táborský Bártík nezaváhal, sešívaný Paták jednou penaltu neproměnil a Dynamo se poroučelo z poháru. To bylo tenkrát v husitském městě nad Jordánem slávy! Musím ale přiznat, že já jsem u toho tehdy nebyl. O letních prázdninách jsem býval pokaždé u babičky na venkově, a tak jsem to drama se šťastným koncem pro Tábor neviděl.

Na den 27. října 1963 pak připadlo mistrovské měření sil. A zase na Svépomoci. Naprosto zřetelně mám v paměti uchovaný ten den. To jsem po obědě vyrazil pěšky z domova na druhý konec Tábora, abych ten mač viděl. A u vstupu na prázdnotou zející stadion Míru mě dojelo auto s pražskou poznávací značkou. Typ už si nepamatuju. Jakási věrná slávistická manželská dvojice přijela za svými sešívanými a netušila, že se zápas bude hrát na Svépomoci, která leží asi půl třetího kilometru odtud. Ti dva nevěděli, kudy kam se vydat. 

A tak jsem se nabídl, že když mě vezmou k sobě do vozu, já je na Svépomoc dovedu. „A to nemáš strach, chlapče?“ ptala se ta paní. Ne, neměl jsem strach, prostě jsem spěchal na fotbal. Ty lidičky jsem v pořádku navigoval až ke hřišti, kde pak Dukla přes velkou převahu nakonec s Dynamem prohrála 0:1, když přes velkou převahu dostala gól doslova v poslední minutě. Slávistická manželská dvojice, co mě ke stadionu dovezla, si asi užila radosti… Tehdy mě vítězství sešívaných ještě netěšilo. Tehdy mě mrzelo. Slávistou jsem se měl stát ještě o něco později…

Mimochodem, na jaře, 7. května 1964, Dynamo doma v Edenu s Duklou Tábor prohrálo 0:2. Jednu branku vstřelil slávista Kamír, který u Jordánu právě vojančil, druhou přidal Čaban. Tu sešívanou bídu sledovalo podle dochovaných záznamů šest tisíc skleslých slávistických fandů, mezi nimi trpěl i populární herec a velký sešívaný srdcař Karel Effa. 

U nás v Táboře vyvolala mezi fandy ta zpráva z Edenu samozřejmě naopak spoustu radosti…

Co se mne týče, v paměti jedenáctiletého kluka z té doby zůstalo pár jmen hráčů Dynama. Brankář Jonák, pravý bek Lála (ano, ten, co uhlídal v Chile na mistrovství světa legendární španělské křídlo Genta!), Hildebrant (ten válel za táborskou Duklu na vojně v roce 1955 a tehdy šikovného zadáka doporučil výborům Dynama osobně slavný Pepi Bican). Dál ještě jména Paták, Mittelbach, Morávek, Nedvídek (toho jsem si překřtil na Medvídka – snad to tahle velká osobnost slávistické historie malému klukovi odpustí). 

V konečné tabulce druhé ligy, které na jaře 1964 vévodila postupující Jiskra Otrokovice, obsadila Dukla Tábor čtvrté, Dynamo Praha až osmé místo. A to se široká obec sešívaných dlouho děsila možného pádu až do krajského přeboru, který dokonce nabýval docela reálných obrysů… Představa, že by sešívaná jedenáctka měla od podzimu kopat o body s Břevnovem, Košířemi či Bílou Horou, byla mrazivá a děsivá.

Na Eden jako by se snesl černý mrak a nehodlal odplout pryč… 

A přece už svítalo na lepší časy.