Se strýcem Božetěchem vzhůru do ligy!
Skutečnost, že na 23. 3. 1964 pan Jiří Hájek, literární kritik a šéfredaktor časopisu Plamen, pozval skutečné přátele Slavie na diskusní besedu o problematice fotbalového oddílu Dynama, šla ještě kolem mne. Bylo mi jedenáct a Praha ležela devadesát kilometrů daleko od mého domova.
Až později jsem se dočetl, že debatní večer, na který přišlo víc lidí, než na některé zápasy Dynama, tenkrát řídil pan Pavel Hanuš. Že to byl spisovatel, dramatik, scenárista a publicista. Že diskuse se tenkrát protáhla až k půlnoci. Že vznikl i nápad, aby se založilo příslušné sdružení. A že vznikl Odbor přátel Slavie, jehož se Pavel Hanuš stal prvním předsedou.
Co mi ale neuniklo, byl článek v deníku Rudé právo z 18. 9. 1964. Psalo se tam:
Z konference Dynama
„Na včerejší konferenci tělovýchovné jednoty Dynamo Praha se rozhodli členové této jedné z největších čs. tělovýchovných jednot na změně jména jednoty na TJ Slávie Praha. Členové se současně zavázali, že v přípravě stadiónu pro akce III. CS odpracují 10 000 brigádnických hodin, zajistí organizační pracovníky pro veškeré akce pořádané v rámci CS, provedou nábor cvičenců v patronátních závodech a školách a zajistí nácvik skladeb a ještě s větším důrazem se zaměří na výchovu mládeže v obvodu Praha 10.”
O den později se ve stejném deníku objevila ještě zmínka: „Změnu názvu TJ Dynamo Praha na TJ Slávia Praha schválil včera obvodní výbor ČSTV v Praze 10.” Od této doby se tedy Slavia oficiálně vrací ke svému tradičnímu názvu…“
Tohle jsem zaznamenal, stejně jako sdělení rodičů, že v neděli k nám přijede z Prahy teta Marta se strýcem Božetěchem. A pozor, že byl strýček Božetěch veliký slávista, to jsem do té doby ani nějak neregistroval. A proč k nám do Tábora měli namířeno? No, už ne na Svépomoci, ale doma, na stadionu Míru, hostila Dukla ve druhé lize už ne Dynamo, ale Slavii Praha!
Týden předtím, to bylo 20. 9. 1964, totiž porazili sešívaní doma v Edenu – už jako Slavia – Spartak Čelákovice poměrem 2:0.
A toho 27. 9. 1964 měli namířeno k nám, na jih Čech! Ten zážitek byl pro mě, ještě ani ne dvanáctiletého kluka, hodně silný. Do té doby jsem nic podobného nezažil.
Slávistická obec, nadšená vytouženým návratem klubu ke staroslavnému názvu Slavia, totiž uskutečnila do města husitů doslova invazi. Stadion zaplavily davy s červenobílými vlajkami a červenou hvězdou, podle tisku jich bylo celkem pět tisíc, někde jsem dokonce četl i pět tisíc a pět set k tomu. My, fanoušci domácích dukláků, jsme se v tom moři docela ztráceli.
Teta se strýcem opravdu přijeli. Marta zůstala s mou maminkou u nás doma. Sestry si měly co povídat…
Můj táta, já a s námi i strýček Božetěch jsme samozřejmě vyrazili na fotbal. Tehdy jsem poprvé zaznamenal, že Božetěch měl mezi slávisty spoustu kamarádů a známých, protože ho už před stadionem a pak i na tribuně co chvíli někdo zdravil: „Tak co, vy taky, taky? No bodejť… Nemůžeme tu přece chybět, když tu hraje Slavie! Vždyť jsme slávisti! A jak jste tady, autem? My jsme dorazili vlakem, a pan X. přijel rovnou s nima (rozuměj autobusem s mužstvem).“ A na to se strýček culil: „Já tu mám švagrovou a švagra, tak tu taky nemůžu chybět…“
Jako cennou relikvii z té doby stále uchovávám výstřižek z tehdejšího krajského deníku, jmenoval se Jihočeská pravda (třináct roků po té velké slávistické záplavě nastoupím do její redakce jako novinářský elév – ale to jen na okraj).
Z toho výstřižku čtu tehdejší historickou sestavu Slavie. V brance chytal Ledecký. V obraně nastoupili Lála, Hildebrant, Mittelbach, v záloze Růžička, Prikryl. A hrálo se tehdy ještě na pět útočníků, kterými byli Urban, Šindelář, Vlasák, Kopecký a Morávek. Urbana v 65. minutě vystřídal Uldrych.
Pískal rozhodčí Míněk z Ústí nad Labem. A začalo to lépe pro Duklu. Už v 6. minutě Bugan, Slovák sloužící vlasti na jihu Čech, otevřel skóre a Tábor vedl 1:0. Spolu s podstatnou menšinou fanoušků jsem samozřejmě vyskočil ze sedadla, zajásal a po očku jsem sledoval Božetěcha, co on na to. Vypadal klidně, to musím říct. Asi i proto, že hned vzápětí Šindelář umístěnou střelou k tyči vyrovnal na 1:1. A strýček? Zase vypadal klidně, jen potleskem doprovodil spolu s tisícovkami dalších slávistů tu nevídanou Šindelářovu trefu.
Z toho výstřižku je patrné, že Dukla byla tehdy dokonce o něco lepší. Ale Slavii snad fandila někde ve skrytu sama paní Štěstěna, protože ve 28. minutě přeskočila na drnovatém hřišti střela Kopeckého gólmana Dukly Sedláka a sešívaní rázem vedli 2:1. A strýček Božetěch se najednou začal pochechtávat – he-he-he… A ve druhé půli si deset minut před koncem srazil nešťastník Sedlák míč z rohového kopu smolně do vlastní branky a bylo vymalováno – konec, 3:1 pro Slavii. To už se strýc Božetěch usmíval jako to sluníčko.
Pak to byla veliká, převeliká slávistická sláva, když ty spokojené a skandující červenobílé davy táhly ze stadionu skrze naši ulici k té spoustě opodál zaparkovaných aut či směrem k nádraží.
No a já s tátou jsme trošičku posmutněle došli ke dveřím domu, kde jsme bydleli, spolu se zeširoka se usmívajícím, navýsost spokojeným strýčkem Božetěchem. Tenkrát Slavia odstartovala svoje velké tažení za návratem do první ligy.
Se strýcem Božetěchem jsem se setkal zase až u nich doma v Praze (bydleli přímo u stadionu v Edenu, v jednom z těch typických činžáků, ze kterých bylo vidět přímo na hrací plochu). A to v listopadu 1964, při naší rodinné návštěvě hlavního města.
Božetěch neměl zrovna moc náladu, protože se dva dny předtím vrátil z Plzně, kde 15. 11. 1964 Slavia rupla. A to v boji o postup do ligy s přímým konkurentem, který se tehdy jmenoval Spartak Plzeň (ano, dnes je to Viktorka Plzeň, zase přímý konkurent Slavie v zápolení o ligový primát). V deníku Československý sport tehdy psali (název klubu se tehdy v novinách objevoval s čárkou nad a): „Plzeň – Slávia 1:0, branku vstřelil Štrunc. Průběh: Ve II. fotbalové lize byl největší zájem upřen k utkání dvou bývalých ligových mužstev Spartaku Plzeň a Slávie Praha o vedení ve skupině A. Tomuto střetnutí přihlížel rekordní počet – 22 000 diváků. Po nervózním začátku se dříve uklidnili hráči Slávie, kteří měli 60 minut mírnou převahu. Na rozbahněném terénu po prudkém dešti se útočníci Spartaku jen těžko prosazovali proti dobrým řadám Slávie. Závěr střetnutí patřil však již domácím. Plzeňští tak zvýšili svůj náskok na tři body.“
Slávistů se do Plzně vypravily doslova davy. Celkem se ve Štruncových sadech sešlo 22 tisíc diváků, přes polovinu z přítomných přijelo nebo přišlo fandit Slavii.
„Byly nás tam davy. Měli jsme to hezky naplánovaný, že kluci nad Plzní vyhrajou a my slávisti pak potáhneme od stadionu městem velkým triumfálním průvodem až na hlavní plzeňský náměstí. No, bohužel, sklaplo nám… Takhle bude jaro ještě setsakramentsky těžký, Plzeň bude zlobit,“ smutnil strýc Božetěch. „Ale ještě není konec. Ještě slávistická šance žije!“ dodal a znělo to – tak nějak věštecky…
A to jaro přišlo a druholigová Slavia se panečku rozjela. To už jsem její výsledky a referáty ze zápasů sledoval o dost pozorněji, než dřív. V paměti tehdy dvanáctiletého kluka natrvalo uvízl zápas hraný v Edenu o sobotě 3. 4. 1965. Slavia hostila Viktorku Žižkov (tu slavnou hlavičku si přivlastnil jiný žižkovský klub Slavoj, což fotbalová obec v těch nezapomenutelných časech návratů k povinně zapovězeným, a přece nezapomenutelným názvům Slavia, Sparta či Bohemians, vůbec neodsoudila, nýbrž naopak uvítala). Slavia ten zápas s „oživlou“ Viktorkou vyhrála 2:0 a tady je aspoň úryvek z novinového referátu: „Branky: 35. Kadraba 1:0, 44. Fr. Veselý z pen. 2:0. Průběh: Před 18 lety se hrálo naposledy tradiční pražské derby Slávia – Viktoria Žižkov. Je to dlouhá doba, ale tábory fotbalových fanoušků pražských rivalů neprořídly. Spíše naopak. Hřiště Slávie ve Vršovicích se v sobotu odpoledne stalo cílem 30 000 diváků, kteří sem přicházeli ze všech koutů Prahy. Pěkná sluneční pohoda, nezbytné předpovědi, velká tlačenice před pokladnami a starosti několika desítek pořadatelů dokreslovaly rámec druholigového střetnutí, ve kterém nešlo jen o body, ale i o to dokázat, kde se hraje lepší kopaná.“
Dobře si vzpomínám, jak někoho v redakci Československého sportu tenkrát napadl docela dobrý fór. Ve svém článku o utkání popsal fiktivní setkání v Edenu po předlouhých desítkách let. Setkání pana Richarda Načeradce, skalního fandy Slavie, a Emana Habáska, zarytého příznivce Viktorky. Setkání dvou hrdinů mého oblíbeného, mockrát přečteného románu Karla Poláčka Muži v ofsajdu. Ten nápad se mi moc líbil a jako budoucí novinář jsem si ho uchoval v paměti coby příklad zajímavě pojaté publicistické práce.
Ne, to jsem ještě pořád nebyl slávistou. Ani tehdy, když na jaře 1965 odjel můj táta na lázeňský pobyt do Teplic a maminka se tam o víkendu vydala za ním. A mě nechala v Praze u tety Marty a strýce Božetěcha.
Byl to pro mě zvlášť pozoruhodný víkend. Protože právě v tu sobotu 2. 5. 1965, věřte, nevěřte, hostila Slavia – moji Duklu Tábor! Tenkrát jsem vůbec poprvé v životě, ve svých dvanácti letech, prošel branami slavného Edenu. Doteď zřetelně vidím v paměti, jak na slávistickém trávníku proháněli míč dorostenci a jak se strýček Božetěch hned zapojil do mohutného fandění těm v sešívaných dresech.
V tolik očekávaném druholigovém utkání Slavie s táborskou Duklou nebylo od začátku co řešit. I já jsem brzy poznal, že sešívaný tým klapal jako dobře namazaný stroj, proti kterému neměli vojáci moc šancí. Ačkoli se snažili, co v nich bylo, ačkoli zejména Jula Kantor (začas oblékne sešívaný dres Slavie v první lize) bojoval jako o život, slávisté táborský tým na své cestě za návratem do první ligy prostě spláchli 3:0. A zase ten strýček Božetěch se svým typickým he-he-he-he…
Dva góly tenkrát vstřelil Franta Veselý, jeden přidal Píša, a mohlo jich být ještě víc. Čemuž nadšeně zatleskalo sedm tisíc diváků.
Na každý pád – sluncem zalitý Eden, výkon sešívaných, legendární dřevěná tribuna, plné ochozy, jaké jsme v Táboře nemívali, znamenitá atmosféra v hledišti a ten všudypřítomný pocit sounáležitosti slávistů… To všechno mě toho dne prostě nadchlo.
A já jsem od onoho dne tak nějak věděl, že své Dukličce z Tábora budu samozřejmě držet palečky dál. Ale pokud jde o ten „velký fotbal“, může se mnou do budoucna strýček Božetěch a s ním všichni ostatní vyznavači červenobílých barev s hvězdou stojící na jednom cípu počítat.
Rodil se ve mně slávista.
A přišel ten slavný den 12. 6. 1965. Kdo fandil Slavii, byl tehdy buď přímo v Edenu, nebo u televizní obrazovky. Byla to zcela mimořádná novinka, něco dosud zcela nevídaného – Československá televize se rozhodla vysílat druholigový mistrák, v němž se rozhodovalo o postupujícím do první ligy, přímým přenosem.
Na férovku říkám, že zápas Slavie se Spartakem Plzeň dodnes považuji za jeden z nejúžasnějších a nejemotivnějších v celé historii našeho klubu. Kdo neviděl, protože vidět nestihl nebo nemohl (a zvlášť pak slávistická omladina!), ať čte aspoň následující řádky z deníku Rudé právo: „Slávia Praha – Spartak Plzeň 4:1. Utkání pražské Slávie a plzeňského Spartaku přilákalo na hřiště do Edenu na 40 tisíc diváků, a popravdě řečeno, nebyli zklamáni. Viděli velmi dobrý fotbal, hlavně v prvním poločase, kdy domácí tým udával tón hry. Vyjma prvních několika počátečních minut byl iniciativnější a nakonec zaslouženě zvítězil. Mužstvo Slávie podalo jako celek velmi obětavý a nadšený výkon. Plzeňští nakonec museli kapitulovat, protože nestačili na rychlou a účelnou hru domácích. Ve druhém poločase neměla již hra tak dobrou úroveň, snad teprve v závěru.
Ve vítězném kolektivu zaslouží ocenění výborná hra Veselého, který jako v předchozích utkáních byl iniciátorem většiny útočných akcí. Po celý zápas překvapil dobrým výkonem také Uldrych, který krátce po začátku utkání vystřídal v záloze Nepomuckého. Plzeňští měli oporu v brankáři Čalounovi, který na obdržených brankách nemá rozhodně vinu. V záloze hrál dobře Štrunc a v útoku patřili k nejnebezpečnějším Ziegler a Lopata. Branky Slavie vstřelili Kadraba, Lála, Šindelář a Veselý, Plzně Ziegler. Řídil rozhodčí Obtulovič.“ Tolik Rudé právo.
Ano, sešívaní Plzeňáky vážně přejeli a na zeleném trávníku potvrdili slova transparentu, který v hledišti rozvinuli jejich nadšení fandové: Slavia – nová krev českého fotbalu!
Strýc Božetěch tam tehdy spolu s více než čtyřiceti tisícovkami šťastlivců samozřejmě byl. Jak by taky ne! V myšlenkách ho na tu dálku jasně vidím. Jásajícího, nadšeného, spokojeného, s jeho typickým úsměvem: he-he-he-he! A tu slávistickou výhru dotvrzovali strojvedoucí vlaků projíždějících kolem stadionu v Edenu mohutným houkáním lokomotiv…
Já jsem tu slávu viděl doma v Táboře, v televizi. A ze samého nadšení jsem hned poté napsal nadšený dopis na venkov své babičce, která mi kdysi řekla: „Tvůj děda je sice sparťan, ale mně byla vždycky milejší Slavie. Pro červenobílé národní barvy a pro svůj slovanský název.“
Moc dobře jsem si to zapamatoval. A tak jsem sedl ke stolu, ze zásuvky jsem vyndal papír, obálku, pero a známku, abych se aspoň dopisem (kdeže byly v té době internet, mobily, počítače, laptopy, notebooky a tohle všechno) právě s babičkou podělil o tu slávistickou, teď už i moji, velikánskou radost.
Sláva to byla náramná, sešívaní postoupili zpátky do první ligy! A já jsem tehdy věděl, že se do té ligy vrátil veleslavný klub, který je už natrvalo i mým klubem.