První díl | Druhý díl | Třetí díl
Honza málem králem, Slávka málem mistrem…
Při vzpomínce na prvoligovou slávistickou sezónu 1965/1966 mě napadá název jedné filmové pohádky, který vznikla jedenáct let poté. Honza málem králem. Honza byl málem králem, Slávka málem mistrem…
Začalo to 14. 8. 1965, kdy byl na pořadu první ligový mistrák. Slavia hostila druhého nováčka, Spartak Hradec Králové. Jen na okraj, hradečtí „votroci“ postoupili z B-skupiny druhé ligy, té českomoravské, a to z druhého místa! Mladší čtenáři těchhle řádek tomu skoro ani nebudou věřit, ale vítězem té skupiny byla Dukla Praha B!
Na Julisce dali dohromady opravdu skvělou juniorku, která vypálila rybník i takovým mužstvům, jakými byl druhý Hradec Králové, třetí Třinec, čtvrté Vítkovice. Postoupit do ligy ale nemohla, protože v ní hrálo duklácké áčko.
Obnovená premiéra Slavie v první lize se těšila mimořádné pozornosti tisku i slávistů, kterých se nakonec sešlo na sparťanské Letné dvaadvacet tisíc. Ano, opravdu na Letné, protože v Edenu se právě renovoval trávník.
Mockrát už bylo popsáno, jak to dobře před úvodním mačem ligy na sparťanské trávě váleli slávističtí dorostenci, kteří udolali Duklu. Jak potom vyhrával na Letné velký slávista, kapelník Karel Krautgartner, se svým orchestrem.
Mockrát bylo popsáno, jak měla Slavia znatelnou převahu, ale gól nedala. Ani František Veselý, který v 56. minutě neproměnil penaltu. Tu sudí Smejkal odpískal za faul Moníka právě na Veselého. A pak se srdce slávistů zastavila, když se do sítě pražského nováčka ligy trefil Východočech Rampas – 0:1. A bylo zle.
Na jaře, ve druhé lize, by si s takovým stavem slávisté rozhodně poradili. Ale tohle byla liga první, elitní. Na kopačky mužstva v červenobílých dresech se vkradla nervozita. Dlouhán Jindra v hradecké brance sbíral všechny centry do vápna, nikdo ze slávistů už se do vážnější šance nedostal, a tudíž na Rampasův gól sešívaní odpovědět nedokázali.
Tak takový start do vytoužené první ligy, po tolika měsících čekání, nikdo ze slávistů nečekal. Ani strýček Božetěch, ani já. Možná to tak dopadlo proto, že se nehrálo doma, v Edenu. Možná rozhodla přemíra snahy a odpovědnosti před slávistickou obcí, od Aše po Břeclav toužebně očekávající první vítězství. Vždyť soupeř kopal ještě na jaře taky druhou ligu, a ani svou skupinu nevyhrál…
Co vím od tety Marty, strýc Božetěch se z truchlivé Letné doploužil domů do Vršovic v pohřební náladě. Mluvil jen v několika holých větách. Odmítl jíst, odmítl pít. Odmítl se dívat na televizi, odmítl povídat si s manželkou a dcerou Anetou. Odmítl všechno… A šel rovnou spát.
V noci pak prý sebou divoce házel, odkopával deku a vykřikoval ze spaní: „Tohle, krucinál, není Slavie. To jsou hasiči!“ Ovšem když mu to ráno teta Marta všechno pěkně zopakovala, Božetěch, zjevně už vyrovnaný s první ligovou porážkou, pravil: „Odteď, Marti, už to bude velká slávistická jízda. A spousta lidí se bude sakramentsky divit!“
Byla to prorocká slova!
Celý fotbalový národ čekal na den D, který přišel 4. 9. 1965. Konečně – derby! Největší událost našeho klubového fotbalu. Mistr ligy proti nováčkovi. Ten nesčetněkrát popsaný zápas s nerozhodným výsledkem a u nás už nepřekonatelným diváckým rekordem, protože stadion s větší diváckou kapacitou u nás není.
Sparta, pořadatel derby, udělala to nejlepší rozhodnutí. Aby se na tribuny vešlo co nejvíc žádostivých zájemců, pozvala si Slavii ne na domácí Letnou, nýbrž na větší Strahov. Díky tomu zápas vidělo 50 125 diváků!
Mých vzpomínek na tohle derby je víc. Kterou vybrat?
Sázku sparťana Antonína Pavlíčka se slávistou Františkem Pacákem ze Smržovky u Jablonce nad Nisou? Psalo se o ní v novinách, ukazovali ji v televizi… Pan Pavlíček nevěřil, že se Slavie do ligy dostane. Když ano, přiveze ze Smržovky pana Pacáka osobně – na trakaři! A opravdu ho na Strahov před tím slavným zápasem za velkého jásotu a pozdravů publika přivezl.
Určitě připomenu sázku mého strýce Božetěcha s Alfonsem, svým kolegou z práce, zavilým sparťanem. Ten, jehož mužstvo derby prohraje, bude v příslušném klubovém dresu a s černou páskou na rukávu obsluhovat v roli číšníka vítěze sázky s jeho kamarády.
Zapomenout nemůžu na den před derby ve škole. Byli jsme sedmáci a před vyučováním i o přestávkách jsme se ve třídě sdružovali ve dvou nesmiřitelných partách.
„Kdo je sparťan, ke mně!“ houkl Láďa, soused z vedlejší ulice. Nikdy jsem netušil, že on a Sparta…
„A ke mně ten, kdo fandí Slavii!“ velel jsem zase já. Obě strany dělaly ramena a vedly silácké řeči. Vzájemně jsme se častovali nejrůznějšími hláškami typu „slávisti jsou fušeři“ (typický Tonda); „tak ať, ale se Spartou i tak vyběhnou“ (můj slávistický souvěrec Pavel); „jak by to asi udělali, když proti nim stojí mistři ligy, ha?“ (skalní „rudokožec“ Mirek); „mistři, nemistři, dneska puknete jako žalud“ (další „sešívka“ Karel).
Nesčetněkrát bylo popsáno, že pravdu nakonec neměl ani strýc Božetěch, ani jeho kolega z práce. Neměl ji v naší 7. C Tonda s Mirkem, stejně tak ji neměli Pavel s Karlem.
Protože… Jak jsem viděl ještě na černobílé obrazovce našeho rodinného televizoru značky Kriváň, první gól vstřelila Slavie. Uldrych kopal roh a Píša přesnou hlavičkou zaskočil gólmana Sparty Krameria – vedeme 1:0! Jenže… Hudcovský našel přesným pasem Mráze, jeho bomba, kterou zastavuje až síť ve slavistické brance – 1:1. A pak… Nepomucký nacentroval do vápna, Veselý se svými 167 centimetry zaskočil Krameria opět hlavičkou – vedeme 2:1. Sparťani, třeste se… Ještě deset minut vydržet to chce… Nevydrželi, Pospíchal (časem mu bude připsáno okřídlené úsloví „Fotbal nemá logiku!“) přece jen propasíroval pumlíč za záda Ledeckého – 2:2. A pak konec. Plichta. Bod pro mistrovskou Spartu, bod pro ligovou novicku Slavii. Asi zaslouženě.
Tu historickou remízu uhrála sestava Ledecký – Lála, Hildebrant, Smolík – Beran, Nepomucký – Veselý, Kadraba, Šindelář, Píša, Uldrych.
Plichta znamenala, že strýček Božetěch nemusel obsluhovat partu sparťanů s černou páskou na slávistickém dresu. Ale nedočkal se ani potupy Alfonse, svého sparťanského kolegy z práce.
A my slávisti ve škole jsme to se sparťany měli taky fifty fifty…
Uplynulo osm dnů, kalendář se zastavil u data 12. 9. 1965 a na bratislavském Tehelném poli se událo něco jako malý zázrak. Domácí Slovan tam hostil pražskou Slavii a byl bez nejmenších pochyb favoritem. Ale!
Po velkém, nezapomenutelném a nerozhodném derby sešívaní zase ukázali kus fotbalového kumštu. Do poslední minuty drželi sympatickou bezbrankovou remízu, bod z Bratislavy by se sakra hodil. A v posledních okamžicích toho mače se najednou – kde se vzal, tu se vzal – objevil před brankou Slovanu úplně sám František Veselý a s chladnou hlavou šoupl balón do sítě reprezentačnímu, v té chvíli zcela bezmocnému gólmanovi Vencelovi. A místo jednoho vezla Slavie do Vršovic dva body a jak známo, legenda české sportovní rozhlasové reportáže, velký slávista Josef Laufer, mohl do éteru hlásit rozechvělým hlasem: „Po sedmnácti letech vede Slavia ligovou tabulku!“
Strýc Božetěch tam v na Tehelném poli mezi diváky nebyl. Co vím, vyjel si tehdy s rodinou na nějaký výlet kamsi na zámek či hrad. Protože teta Marta a dcera Aneta si vymohly jeden společný víkend s tatínkem a hlavně – bez fotbalu. A Aneta, moje sestřenice, mi pak vyprávěla: „Vraceli jsme se autem domů do Vršovic a táta samozřejmě poslouchal rozhlasovou reportáž. A když vstřelil Veselý ten vítězný gól, to už jsme byli kousek před Prahou, začal táta bláznivě troubit klaksonem a málem do nás vrazilo auto, co jelo proti nám. Ten chlapík za volantem se musel šíleně leknout. Bylo to o fous a jak táta, tak ten druhý zastavili, aby si vyměnili názory. A v té chvíli si taťka všiml, že i to druhé auto má na okénku – slávistickou vlaječku. Než se stačil chlapík, co ho řídil, rozkřiknout, táta ho divoce objal. Pak mu křikl do ucha: Kamaráde, vyhráli jsme na Slovanu! Ty vole, kecáš, zavýskl si ten dotyčný, co vypadal původně hodně naštvaně. A oba si s tátou dlouho tiskli ruce a pak se vzájemně plácali po zádech, jaký je ten Franta Veselý pašák…“
Na prahu jarní sezony, tedy 9. 3. 1966, se utkala Sparta ve čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí (předchůdce Ligy mistrů UEFA) v Bělehradu s tamějším Partizanem. Doma předtím sparťané vyhráli 4:1, ale v hlavním městě Jugoslávie (dnes Srbska) dostali v odvetě těžkou nakládačku. Prohráli drtivě 0:5, když branky stříleli Kovačevič, Vasovič, znovu Kovačevič a pak dvakrát Hasanagič. Připomínám to proto, že my slávisti jsme byli, řekl bych, po tom jugoslávském výprasku na koni. Sparta si přivezla pět fíků, pět banánů…
To ovšem skončilo za dva měsíce, ale tam se teprve dostanu.
Dne 20. 3. 1966 odstartovala Slavie jarní polovinu ligového ročníku, ve kterém si vedla na nováčka mimořádně úspěšně. Začalo to odvetou v Hradci Králové, odvetou za premiérovou porážku 0:1 v loňském srpnu na sparťanské trávě. Sešívaní to za řízení rozhodčího Kusáka vrátili „votrokům“, jak se říká, i s úroky. Nasázeli jim čtyři banány. Kanonádu začal František Veselý, čímž napravil svou neproměněnou penaltu v prvním vzájemném utkání. Pak vstřelil dvě branky Kadraba a na rozdíl třídy, tedy na 4:0 pro Slavii, uzavřel trefou brankostroj Píša.
Přitom v zimním období sešívaní nehráli nic moc a přípravné zápasy nijak nesignalizovaly takový koncert na úvod mistrovského jara.
Tehdy se do Hradce vydal svou škodovkou strýc Božetěch s červenobílou slávistickou vlajkou a dokonce i s tetou Martou. Vysvětlil jí totiž, že Slavie má skvělou formu. Že válí jako z partesu a že na východě Čech odehraje v tom prvním jarní mači o body fotbalový koncert. (Jestli tomu sám věřil, suď bůh…)
V hledišti hradeckého stadionu se namačkalo na osmnáct tisíc diváků, slávisté přitom měli v hledišti hodně hlučné zastoupení, možná i většinu. Jenže moje teta Marta nevyrostla nikterak do výšky a z houfu slávistických vlajkonošů toho na hřišti moc neviděla. A tak poodešla od strýce Božetěcha o kousek dál. Tam, kde jí hrstka docela sympatických Hradečáků galantně uvolnila místo u zábradlí, odkud bylo vidět velmi dobře. Kdyby byli tušili, že si do svého středu vpouštějí „veš“ s blonďatými vlasy, v kožíšku, kozačkách a v sukni!
Veselý vstřelil první gól, teta opatrně zajásala a na dálku mu poslala vzdušný polibek. Galantní Hradečáci jen mručeli, slušnost jim nedovolila ostřejší slova. Kadraba pálil přesně do sítě poprvé a pak gólovou střelu zopakoval – stav 3:0. Teta, už notně osmělená, začala skleslým Východočechům okolo sebe líčit, jakou má Slavie skvělou formu. Jak sešívaní hrají jako z partesu a v Hradci že předvádějí fotbalový koncert. V odpověď jí padlo jen pár nespisovných výrazů… Píša uzavřel skóre – 4:0. Teta už neměla co komu říkat, protože parta těch galantních Hradečáků okolo ní opustila beze slova rozloučení se svěšenými hlavami svá místa v ochozech. Mířila do nejbližší hospody zapít ten žal, než se tam nahrnou rozjásaní slávisti.
Odvetné jarní derby se Spartou se hrálo v Edenu 9. 4. 1966. Jako to zářijové, ani tohle nemělo vítěze. Skončilo plichtou 1:1, což sledovalo 42 tisíce diváků. Do mojí paměti se vrylo hlavně tím, že Ledecký nejprve chytil Kvašňákovi penaltu. Sám to předpověděl, v tehdy velmi populárním deníku Večerní Praha vyslovil přání, aby Sparta kopala pokutový kop, aby na něj střílel slavný Andrej Kvašňák a on aby tu penaltu chytil. Vyšlo to všechno do puntíku!
Sparťané se sice ujali vedení brankou Maška, slávista Kadraba ale vyrovnal. U televize mi doma v Táboře nebylo zrovna dobře po těle, ale po Kadrabově vyrovnání mně spadl kámen ze srdce…
A tak jsem mohl v pondělí vyrazit do školy bez obav z posměšků kamarádů a spolužáků, kteří se hlásili k „rudé letenské víře“.
Foukat nad sparťany kvůli „pětibanánové nadílce“ v Bělehradě jsme si ovšem mohli jen do 7. 5. 1966. Naprosto stejný výprask 0:5, jako rudí v Bělehradě, totiž vyfasoval vedoucí tým tabulky Slavie – na Bazalech od posledního Baníku Ostrava! Přitom Ostravané se marně rvali o udržení v lize, což nakonec stejně nedokázali a spadli o patro níž. Pro sešívané velká hanba. My fanoušci abychom snad chodili skrze kanály…
Svědectví dobového tisku vypovídá jednoznačně: „Při nástupu červenobílých se v Ostravě na Bazalech objevil v hledišti les slávistických vlajek. Příznivci Ostravy odpověděli hvízdotem. To ovšem nikdo z věrných fandů Ostravy nevěřil v tak vysoké a výrazné vítězství domácího mužstva. Poslední oddíl tabulky nastřílel vedoucímu mužstvu pět branek po výkonu, jaký ostravští diváci už dlouho od svého mužstva neviděli a ve kterém bylo jen málo kazů. Útočníci hýřili vtipem, obrana dobře pracovala a zásobovala útok dobře zpracovanými míči. Hráči Slavie nastoupili bezstarostně, vyčkávali chybu soupeře, do hry vkládali málo bojovnosti a hráli až příliš do šířky. Většinu svých útoků zakládali přes Veselého, ten měl však velmi dobrého strážce Kománka, který mu nedovolil, aby se prosadil.“
Nechtějte vědět, co jsme si tenkrát vyslechli ve škole od triumfujících sparťanů…
Někdy na jaře 1966 se ve třídě zničehonic vytasil Míra Novák s předtištěnými přihláškami do Spartaklubu. Členem byl jeho táta. A pár spolužáků Míra opravdu nalákal, sparťanskou přihlášku mu podepsali Láďa, Tonda a dokonce i jedna holka – Lenka.
Musel jsem samozřejmě recipročně odpovědět! Ještě téhož dne jsem napsal strýčkovi Božetěchovi. A ten, nesporně potěšen zájmem o slávistický fotbal v naší třídě, věděl, kam zajít. Za tři, možná čtyři dny už jsem ve třídě rozdával krásné bílé přihlášky s červenou hvězdou stojící na jediném cípu. Přihlášky do Odboru přátel Slavie!
Ke slávistické víře se hned písemně přiznali tři – Pavel, Karel, Vlastík… Jimi i mnou podepsané přihlášky putovaly obratem do kanceláře přímo na stadionu do Edenu. Ale je to už tak dávno, že moje členství nějak tak časem zaniklo. Ale srdce už slávistickým zůstalo.
V neděli 5. 6. 1966, to se blížil závěr školního roku (byl jsem sedmák), hostila Dukla Tábor v posledním kole druhé ligy svou jmenovkyni ze Slaného. Nebyl to nijak výjimečný mač, Táboráci vyhráli podle očekávání 3:1 a Slaný sestoupil do divize, což bylo jasné už před výkopem toho utkání.
Koukal jsem na snažení obou Dukel a duchem jsem byl v Edenu. Tam se Slavii rýsovala obrovská šance vrátit klubu po předlouhých devatenácti letech čest, slávu a hlavně titul mistra Československa. Stačila plichta a dotkli bychom se nebes.
Kdosi vedle mě poslouchal rádio – ve třicáté minutě faul ve vápně na Veselého, Tesař kopal proti brance Interu Bratislava penaltu. Vedle… Stav beze změny, 0:0, to by pořád bylo oukej. Sparta prohrávala v Košicích na Lokomotivě, Slavii stačilo vydržet poslední čtvrthodinu – a rok po slavném návratu do první ligy jsme mohli oslavovat titul. My, Slavia, nováček ligy!
Znovu po rádiových vlnách do Edenu… interista Ferjančík zahrál ve vápně rukou, ale rozhodčí Fencl už druhou penaltu proti Bratislavě nepískl…
Kluci, držte se, za Pláničku, za Puče, za Franciho Svobodu, za Čambala, za Pepiho Bicana. Za celou tu přeslavnou slávistickou historii. Udržte 0:0 a bude to doma.
Report z Edenu – pětasedmdesátá minuta a Smolík v sešívaném dresu prý fauloval ve vápně Levického. Přísná penalta, ale přece penalta proti Slavii… Skoro se mi zastavilo srdce a s ním i dech. To snad ne? Míč si vzal Szikora, teprve devatenáctiletá naděje slovenského fotbalu. Ještě žila šance, Ledecký mu pentli chytí…
Nechytil, Szikora z puntíku poslal pumlíč přesně k tyči – 0:1. Brečel bych…
Ale přece ještě není konec, ještě je čtvrthodina na vyrovnání. V brance Interu stál muž příjmením Fülle, tak jestli je spravedlnost, musí tenhle Fülle přece něco pustit… Nepustil, Slavia branku nedala. Nedala nám vzpomenout na Pláničku, Puče, Franciho Svobodu, Čambala. Ani na bombarďáka Pepiho Bicana, který ten smutný a krutý pohřeb napřed planoucích a pak do vršovické trávy zadupaných slávistických nadějí sledoval na stařičké tribuně v Edenu.
Šokující výpadek sešívaných v podobě prohry 0:1 zapříčinil, že titul brala Dukla, která s ním už ani nepočítala. Rozstřílela na Julisce VSS Košice 5:1 a pak jí nejcennější trofej československého fotbalu tak nějak sama spadla do klína.
Fakt to bylo k breku… Snad jediná slaboulilinká útěcha mi zbyla – taky Sparta přišla o mistrovskou šanci, když prohrála na košické Lokomotívě 1:3. Aspoň jsme se v pondělí ve škole se stejně skleslými kluky sparťany neměli proč hecovat.