Díl první | Díl druhý | Díl třetí | Díl čtvrtý | Díl pátý
Triumfálně kolem světa s kaňkou na konci
Dne 17. 11. 1967 se Slavia vydala na báječnou cestu kolem světa, aby v Severní Americe, na Novém Zélandu, v Austrálii i Asii šířila slávu červenobílých barev. Sledoval jsem to jako deváťák, věřte, na dálku velmi pozorně. Protože bylo se čím chlubit a kluci ze školy, co fandili Spartě nebo Dukle (na žádného fandu Bohemky si z těch dob nevzpomínám), jen čubrněli!
Exotičtí soupeři a častý slávistický brankostroj. Přes oceány přicházely potěšující zprávy. Vyberu aspoň pár zápasů, nad jejichž výsledky slávistické srdce plesalo. Co říkáte? Mustango Chicago – Slavia 1:8. XI San Franciska – Slavia znovu 1:8. Jižní Kalifornie – Slavia 1:9. Canterbury Christchurch – Slavia 1:7. Singapur – Slavia 1:6, Jižní Indie – Slavia 0:7…
Před posledním zápasem celého toho velkého putování po vzdálených světadílech vypadala bilance takto: Slavia z 15 zápasů 12 vyhrála a 3 remizovala. Poražena nebyla nikde nikým. A skóre? Impozantní – 67:14.
Po Vánocích 1967 jsme s rodiči navštívili tetu Martu, strýce Božetěche a sestřenici Anetu u nich doma ve Vršovicích. A tam jsme se strýčkem u rádia docela netrpělivě čekali na docela poslední výsledek z té slávistické skvělé mise. Trochu jsme protáhli obličeje, když hlasatel oznámil, že úplně na závěr Slavia prohrála v Íránu s XI Teheránu 1:2. Prohrála gólem z penalty za ruku Hildebranta, kterou zapískal domácí rozhodčí těsně před koncem zápasu. Byla to ruka? Nebyla? Vyrovnat už Slavia nestačila…
Na Silvestra 1967 pak dorazili sešívaní domů, do Prahy. Byl jsem na ně a na jejich výsledky náležitě hrdý. Jen ta malá, maličká kaňka docela na závěr mrzela. I když jen trochu.
A teď dál…
Kalendář ukazoval 13. 4. 1968, svátek jsme měli my, Alešové. A já jsem poprvé v životě viděl derby Sparta – Slavia na vlastní oči! Bylo mi patnáct let a na starou dřevěnou tribunu mě vzal, kdo jiný, samozřejmě strýček Božetěch. Půjčil mi i svou slávistickou vlajku, takže jsem prvně mířil do Edenu na souboj s odvěkým rivalem vybaven jako „opravdový slávista“.
„Domácí“ Sparta „hostila“ Slavii v Edenu, na Letné cosi rekonstruovali, a tak byli sešívaní oficiálně hosty na vlastním stadionu. Rudí sice hráli na cizím trávníku, ale v prvním poločase byli, to jsem musel uznat, o fous lepší. A taky dali gól, Mašek – 1:0 pro Spartu.
Ale druhá půle, to byla slávistická paráda. Napřed Nepomucký skóre srovnal a potom Petrovič (ještě o něm bude řeč) vstřelil vítězný gól červenobílých – vyhráli jsme 2:1. Můj ty bože, jak hrdě jsem tenkrát mával tou červenobílou vlajkou s hvězdou na jediném cípu!
„To mi dali k narozeninám!“ plácal mě strýc nadšeně po ramenou cestou ze stadionu k činžáku, kde s tetou Martou bydleli. Měl je dva dny po tom slavném vyhraném derby…
„A mně to zase dali k svátku!“ hlásil jsem neméně plamenně.
„Ty máš jmeniny? A kdy?“ zatvářil se Bóža trochu překvapeně.
„Budeš se divit, ale – dneska!“ žulil jsem se a zase jsem zamával slávistickou vlajkou – toho dne vlajkou vítěznou!
Teta Marta se sestřenicí Anetou už na nás čekaly. Výsledek derby samozřejmě znaly a věděly, že toho dne je Aleše. A taky, že hlava jejich rodiny oslaví pozítří svoje narozky. A tak byla toho večeře slávistická, náramně dobrá – a aby taky nebyla, když byl trojí důvod k oslavám!
Co se stalo 21. srpna 1968, ví snad každý Čech. Nebo by vědět měl. A pokud neví, je to jeho ostuda, aspoň podle mě. Za letní prázdninové noci k nám vpadly cizí armády, najednou tu byly a nějak se jim nechtělo udělat čelem vzad a vrátit se do svých domovin. Na dva týdny se pak zastavily veškeré sportovní soutěže. Já jsem tehdy nastoupil do prvního ročníku na gymnázium…
Derby mezi Slavií a Spartou přišlo na řadu 6. 10. 1968 v Edenu. Byl to tenkrát celkově smutný, depresivní čas pro celou republiku. A pro Slavii obzvlášť. Z prvních pěti odehraných kol nového ligového ročníku neuhrála ani jeden jediný hubený bodík a krčila se ostudně na posledním místě tabulky. Sparta, to byla ovšem tehdy jiná hitparáda.
Mimochodem, než se zase rozběhly v tom zarmouceném údobí regulérně soutěže, zajeli si rudí zahrát si přátelák k nám do Tábora. A přilákali na stadion Míru tři a půl tisíce diváků, kteří tak měli šanci aspoň na dvě hodiny zapomenout na tu mizérii kolem sebe.
Sparta druholigovou Duklu smázla 4:0, viděli jsme záblesky opravdového fotbalu. Museli jsme sportovně zatleskat umění letenských hvězd Jurkanina, Mráze, Maška a Bohumila Veselého, stejně tak Kvašňáka či Táborského v obraně.
K blížícímu se derby jsem proto vzhlížel v depresi a v obavách. Sešívaní se trápili, rudé jsem viděl na vlastní oči v pohodě a ve formě…
Do Edenu přijela Sparta jako favorit. Ale znáte to, favorit v tomhle derby zpravidla nevyhrává… A Slavie už vyhrát potřebovala, jinak – jeden nechtěl ani domýšlet, co by bylo jinak…
Dobře si pamatuju, že se k nám domů na to derby přišel podívat soused, pan Kulvejt. Oni doma neměli televizor a myslím, že taky fandil Slavii. Dej jemu i mému tátovi pánbůh věčné nebe…
Ve třech jsme tenkrát sledovali bohužel fotbalovou mizérii. Sparta se přizpůsobila bídné hře Slavie a moc koukat se na to tedy nedalo. Pořád 0:0 a slávistický národ už už kalkuloval aspoň s prvním bodem v sezoně. A pak trenér Havránek poslal před koncem na plac náhradníka. Slovenského útočníka Štefana Lukáče. A stal se div – Ziegler nacentroval před sparťanskou branku, Lukáč se ocitl tam, kde se ocitnout měl a kolenem (!) dotlačil balon do sítě. Utrápená výhra 1:0… A těch padajících kamenů z slávistických srdcí! Bylo to jediné derby se Spartou, ke kterému Lukáč ve své kariéře nastoupil. A abyste věděli, jiný gól v tom ligovém ročníku už nevstřelil…
„Tak, body zůstaly doma, Sparta rupla a teď už to bude jízda, he-he-he-he,“ zubil se tehdy na tribuně v Edenu spokojeně strýček Božetěch. A byla. Ale málem až do druhé ligy, o čemž budou následující řádky.
To už se blížil konec roku, psal se datum 8. 12. 1968. Mizerně hrající Slávka cestovala do Banské Bystrice. Na tamější stadion zvaný Štiavničky. Kvůli cizí vojenské invazi na naše území byl závěr ligy posunut zcela nezvykle až do prosince. Soupeřem Slavie byla domácí Dukla. Nováček soutěže, vojenský klub, kde někteří hráči měli důstojnické hodnosti a někteří tam byli na povinné vojenské službě. A mezi těmi „záklaďáky“ výkonnostně všechny vysoce přečníval bombarďák Laco Petráš. S fotbalem začínal v Baníku Prievidza, s ním postoupil až do druhé ligy a pak narukoval do banskobystrické Dukly.
Líto mi bylo strýčka Božetěcha i všech ostatních slávistů, kteří tam v tom nevlídném prosincovém dni vážili dalekou cestu s vírou v malý zázrak. Aspoň zezačátku hlasitě dávali najevo svou přítomnost a přízeň sešívané jedenáctce… Ten zápas dávala televize a pro nás všechny, kteří jsme se hlásili ke slávistické víře, to bylo šílené odpoledne.
Petráš, který týden předtím oslavil dvaadvacáté narozeniny, si Slavii vychutnal hattrickem. Sešívaná obrana si s ním prostě nevěděla rady. Jeden gól přidal Šarišský. Slávistické šance? V podstatě nula… A k tomu všemu za stavu 3:0 pro Duklu vyloučil rozhodčí Slavii Tesaře.
A pak se stalo něco, co klíčovým způsobem mělo ovlivnit sestupovou matematiku za půl roku, na konci běžícího ročníku ligy. Bystrický trenér, myslím, že Jiras, dvě minuty před koncem, zřejmě v euforii nad drtivým vedením Dukly, vystřídal brankáře. Na hřiště poslal náhradníka, který se jmenoval Ondík (to nezapomenu!), aby si i on vychutnal nevídané vítězství nováčka nad jedním z nejslavnějších českých klubů. Trenér domácích udělal neuvěřitelnou chybu – bylo to totiž už třetí střídání v zápase! Ještě neuvěřitelnější ovšem byl přístup rozhodčího! Ten třetí střídání (tehdy směli střídat pouze dva hráči!) připustil a porušil tak jednoznačně reglement ligy.
Musím podotknout, že tohle extempore v závěru zápasu, ve kterém Slavie hanebně pukla, už jsem na obrazovce neviděl. Bylo to na mě moc… Natáhl jsem si na sebe tepláky a bundu a šel jsem se proběhnout a vydýchat ven, k Jordánu. V makovici mě strašil – Petráš… (Na konci tohohle ročníku bude urostlý blonďák nejlepším střelcem první ligy s dvaceti góly. Za dva roky, už jako hráč Interu Bratislava, vstřelí na mistrovství světa v mexické Guadalajaře za Československo gól brazilskému brankáři Felixovi. Pak si klekne na trávník, před zraky stamiliónů diváků na všech kontinentech se pokřižuje. A po mistrovství světa mu Mexičané před Aztéckým stadionem ve svém hlavním městě postaví sochu.)
Strýček Božetěch ale nepřijel z Banské Bystrice nijak zdrcený, třebaže herní projev a produktivita mužstva byly zoufalé. „Slavie se odvolá a vyhraje kontumačně,“ hlásil už dopředu. A stalo se. Řídící výbor ligy změnil výsledek zápasu ze 4:0 na 0:3 pro Slavii.
Nato se ale hned odvolala zase Banská Bystrica. Šlo přece jen o každičký bod v boji o záchranu. A odvolací orgán jí dal částečně za pravdu. Ponechal v platnosti výsledek 4:0, ovšem Dukle nepřiznal dva původně získané body. Ty pak vojákům ze středního Slovenska setsakramentsky chyběly.
Proč? Protože na jaře, v existenčním vzájemném mači hraném 15. 6. 1969 v Edenu, Slavia Dukle Banská Bystrica podzimní debakl ze Štiavniček vrátila. A téměř stejným poměrem. Vyhrála hladce 3:0, o branky se postarali Nepomucký, Hamár a Kravárik, který se trefil z pokutového kopu. Dukla zaslouženě pukla a spadla o patro níž. Ani jsem raději nepřemýšlel o tom, že by s Bystricí mohla Slavie taky nevyhrát. Všiml jsem si taky moc dobře, že skráně strýčka Božetěcha před tímhle veledůležitým mačem, kdy šlo opravdu o všechno, o samotnou prvoligovou existenci, ozdobily první šediny…
Ještě dlouho jsme pak my slávisti od sparťanů slýchali úšklebky typu „měli jste spadnout, udrželi jste se jen díky kontumační výhře“.
Zdůrazňuji: nebyla to pravda! Slavie kontumačně nevyhrála (!) a k žádnému bodu, ani k lepšímu skóre si nepomohla. Že Banské Bystrici odečetli dva body, a ta tím pádem žuchla do druhé ligy, to byla chyba jejího trenéra a realizačního týmu.
Dolů šly Pardubice a nebýt toho bodového odpočtu bystrické Dukly, žuchly by do druhé ligy taky Teplice. Ty totiž měly na konci ligy o jeden bod míň než Slavia.