Díl první | Díl druhý | Díl třetí | Díl čtvrtý | Díl pátý | Díl šestý
Tak co, slávisti, jak sloužíte vlasti?
V neděli 14. 9. 1969, to už jsem chodil druhým rokem na gymnázium, se v Táboře na stadionu Míru hrál hodně zajímavý zápas. V celostátní „federální“ druhé lize hostila stále moje Dukla Tábor u Jordánu svoji jmenovkyni z Banské Bystrice, která, jak víme z předchozích řádek, na jaře zahučela za dramatických okolností dolů z první ligy.
A najednou – slabou hodinku před výkopem u našich dveří zazvonila teta Marta. Naprosto nečekaně, velké překvapení…
„Co se to děje? Kde se tu bereš? Jak jsi přijela? Proč jsi nedala vědět předem? A kde je Bóža?“ pršely otázky mých rodičů.
„Budete se divit, vysadil mě tady před domem, pak jel na někam zaparkovat auto, a že jde na fotbal. Přijde sem k vám po zápase,“ hlásila teta.
Na ten mač, na vojenské derby, se pražský strýček vydal spontánně, prý bez dlouhého rozmýšlení. Ve Vršovicích naložil vykulenou tetu („máš v Táboře sestru, ráda ji uvidíš“) a hurá na druhou ligu. Na fotbal jsem vyrazil s tátou. Maminka s námi nechodila a stejně si měla se svou sestrou dost co říct.
Přišlo nebo přijelo dva a půl tisíce fanoušků, solidní návštěva, na tribuně dokonce kdosi mával červenobílou banskobystrickou vlajkou. Po zápase se u nás objevil strýček Božetěch, v ochozech jsme si ho v tom davu nikde nevšimli.
„Co že tě zlákala druhá liga?“ ptal jsem se zvědavě.
„Ty se divíš? Máme přece v obou Duklách svoje koníky. V Táboře Vencu Nováka, v Bystrici Jožku Petroviče. Tak jsem chtěl prostě vidět, jak jim to na tý vojně jde, he-he-he-he,“ smál se strýček typicky po svém. Z jeho úst to znělo jako ta nejsamozřejmější věc na světě. Kovaný slávista chtěl prostě vidět v akci „svoje“ slávisty.
A mimochodem, Tábor tehdy porazil Banskou Bystrici 2:1. Líp se dařilo k mojí potěše Novákovi. Dal gól. Dokonce ten vítězný. Petrovič vyšel naprázdno…
Chladného večera 10. 10. 1970, to se pozvolna blížily moje osmnáctiny, nám strýc Božetěch sehnal vstupenky na derby, tentokrát na Letnou. Když píšu nám, musím upřesnit, že mně a mému tátovi.
To jsem tedy prvně viděl Spartu se Slavií, abych tak řekl, „ve tvrzi protivníka“. A žádnou radost jsem si neužil, neboť červenobílá sestava Stárek – Šimek, Mareš, Luža, I. Kopecký – Tesař, Petrovič, F. Veselý, F. Smolík, Machurka, D. Herda to se Spartou projela 0:2. První gól vstřelil Fero Chovanec (strýc známějšího Jozefa, taky hráče Sparty, pak trenéra a teď předsedy komise rozhodčích). Ať sešívaní dělali, co dělali, vyrovnat nedokázali. A když Migas ve druhé půli proměnil penaltu (fandové rudých kolem mne vyvolávali jako exekutora Urbana, ale ten nakonec pentli nekopal), šli jsme tenkrát z Letné na tramvaj s tátou a strýcem Bóžou uprostřed triumfujících sparťanů trochu jako spráskaní psíci. Moje první derby na Spartě si pořád pamatuju jako – nezdar…