Díl první | Díl druhý | Díl třetí | Díl čtvrtý | Díl pátý | Díl šestý | Díl sedmý
Ale, ale, výprask od třetí ligy…?
Byl jsem tehdy ve čtvrťáku na gymnáziu, čekala mě maturita. Ale toho 29. 9. 1971 k ní bylo ještě sakra daleko, když se v utkání Československého poháru ročníku opět sešly dva moje srdeční kluby. Dukla Tábor změřila na stadionu Míru u Jordánu síly s pražskou Slávkou. Karty byly rozdány takto – Dukla na jaře předtím spadla z druhé ligy do třetí. Slavia skončila v ligové tabulce na dvanáctém místě a moc radosti nám, fanouškům, věru nenadělala. O favoritovi pohárového utkání nebylo ani v nejmenším pochyb, rozdíl dvou výkonnostních tříd měl být vidět. Sešívaní samozřejmě přitáhli do hlediště táborského fotbalového stánku nadprůměrnou návštěvu. A jihočeští fanoušci, kteří se sjeli ze široka, z daleka, se nestačili divit.
První gól zápasu vstřelil slávista Zdeněk Lochman. Spoustě dnešních čtenářů tohoto pojednání to jméno mnoho neřekne. Před nástupem na vojnu a po návratu z ní odehrál tenhle slávistický odchovanec za ligové áčko celkem dvanáct utkání. Pak přestoupil do Jablonce.
Pro nás je důležité, že Lochman vstřelil ten gól do slávistické branky, jelikož v té době kopal jako voják prezenční služby za Duklu Tábor, která tak rázem vedla 1:0. Tím dukláci slávisty načali a třetiligista potom nasypal slavnému klubu z Vršovic ještě tři branky! Paradoxně je pak už stříleli odchovanci Sparty, kteří spolu s Lochmanem u Jordánu kroutili povinné vojenské roky v zeleném. Na 2:0 zvýšil Chadraba. Na 3:0 Stránský a na 4:0 opět Chadraba. Umíte si představit, jak si sparťanští mladíci tu devastaci slávistické defenzivy užívali. Ostudný výprask Slavie aspoň zmírnil korekcí na definitivu 4:1 – Václav Novák. Ano, přesně ten Novák, na kterého se můj zvědavý strýček Božetěch přijel dva roky předtím do Tábora podívat, když místní Dukle jednou brankou pomohl porazit tu banskobystrickou (za Slavii pak Vávlav sehrál celkem sto tři utkání, z toho dvacet šest prvoligových).
Hanebný debakl u Jordánu a časné vyřazení sešívaných z pohárové soutěže od třetiligových mladíků, které se na jihu Čech patřičně slavilo a oceňovalo, vyniklo na konci sezony. O to víc, že Československý pohár v ní nakonec vydobyla – Sparta… Ta neprohrála ani jediné utkání a ve dvoukolovém finále porazila dokonce dvakrát pražskou Duklu.
To už jsem odmaturoval a přišel jsem do Prahy studovat novinařinu. Fotbal jsem ale samozřejmě sledovat nepřestal!
Na jaře 1975 to vůbec nešlo Spartě, smrtelně vážně jí hrozil sestup do druhé ligy… Ve staroslavném derby 29. 5. 1975 na vyprodané Letné musela stůj co stůj urvat dva body a Slavii udolat. Šel jsem se tam podívat a odcházel jsem, řeknu vám, hodně otráveně. Nebyl jsem zdaleka sám, kdo měl takový dost nepříjemný pocit, že slávistická sestava Stárek – Biroš, Mareš, Luža, Cipro – Jebavý, Peclinovský, Peter Herda – František Veselý, Segmüller, Dušan Herda, stejně jako střídající borci Ondrášek s Karafiátem, snad ani derby, svátek českého fotbalu, vyhrát nechtěli. Sparta vstřelila dva góly, oba Jiras, ten druhý jako pečetítko na vítězství rudých dvě minuty před koncem. Vyhrála 2:0 a sešívaní jí nekladli vážnější odpor. Aspoň já jsem to tak tehdy bohužel viděl.
Ať to bylo, jak to bylo, komu dneska sahat do svědomí, že… V každém případě v pondělí 16. 6. 1975 Sparta do té druhé ligy přece jen zahučela! Vyhrála sice v posledním ligovém kole doma nad Teplicemi 4:0, ale Bohemka pukla v Třinci neuvěřitelně 0:5 a o dvě tisíciny branky (tehdy rozhodoval brankový podíl!) tím poslala rudé z ligy dolů.
Tuhle stinnou stránku sparťanské historie už probírali jiní a jinde stokrát. Já jen po těch letech musím čestně přiznat, že jsem se toho dne neudržel a měl jsem docela škodolibou radost. My slávisti jsme si druhé ligy užili dost. Tak ať se v ní hezky vykoupou i sparťani.