Liga bez Sparty a – zase bez titulu
Byla to pak taková divná liga, když v ní chyběla Sparta. Jen malá osobní vzpomínka – ve druholigové sezoně 1975/1976 hostila Sparta doma slovenské Kysucké Nové Město. Dokázali byste na mapě ukázat, kde leží?
Šel jsem se tehdy – maličko posměvačně – podívat na Letnou a rudí padli poměrem 2:3. Za Kysučany tehdy hrál střelec Slezák, který předtím kopal první ligu za Žilinu. Tenhle nejlepší kanonýr Žiliny nastřílel rok předtím osm ligových branek, dva roky předtím dokonce třináct ligových branek.
A pak odešel na závěr své kariéry na Kysuce a před mýma očima vyřídil druholigovou Spartu hattrickem – na jejím trávníku! Doteď vidím před očima tu skleslou skupinku starších skalních fandů letenského mužstva, kteří kdysi dávno chodívali tleskat takovým plejerům, jakými bývali Burgr, Belgičan Braine, Košťálek, Čtyřoký, Oldřich Nejedlý, a později Kvašňákovi, Pazderovi, Maškovi, Krausovi, Vojtovi. Vidím je ve chvíli, kdy za stavu 2:2 vstřelil neudržitelný slovenský kanonýr Spartě před koncem třetí gól. Tehdy ti sparťanští senioři se svěšenými hlavami zamířili k východu ze stadionu: „Pojďte, kluci, tohle už nevyrovnají…“
Ono to v průběhu sezony vypadalo tak, že Sparta bude mít sakra co dělat, aby se vrátila po roce zase do první ligy. Nakonec to dokázala. Postoupila z druhého místa díky lepšímu skóre před třetí Duklou Banská Bystrica. V posledním kole hrála na Kladně 1:1 a ten bod jí stačil. Trochu v pozadí během velkých sparťanských postupových oslav zůstal fakt, že druhou ligu vyhrály Válcovny plechu Frýdek-Místek.
Teď ale ke Slavii. Deset let po promarněné šanci na mistrovský titul situace vykrystalizovala v téže sezoně před posledním kolem ligy tak, že Slavia vedla tabulku a jela na bratislavský Slovan. Výhra sešívaných na Tehelném poli by znamenala titul! Jenže Slovan byl v podobné situaci. Pokud by Slavii porazil, a pokud by Baník doma nevyhrál nad Plzní, byli by mistry bratislavští „belasí“ ( pro ty mladší – slovensky světle modří). Slovan by tak obhájil loňský titul mistra Československa…
Strýček Božetěch se spoustou dalších věrných putovali tenkrát 4. 6. 1976 do slovenské metropole s vírou, že když téměř na den před deseti lety zničil slávistické mistrovské naděje jeden bratislavský klub, nezničí je tentokrát jeho městský rival. Že Slavia Slovan v jeho fotbalovém chrámu přehraje a vyhraje. Ostatně, chtěla-li být mistrem, měla by to dokázat.
Mezi třiceti tisíci diváky byla červenobílá slávistická menšina jaksepatří vidět a slyšet. A to až do sedmdesáté minuty. Pak domácí korunovali svůj mohutný tlak, kterému slávistická defenziva neodolala. Stoper Ondruš vstřelil první gól Slovanu. A v závěru přidal Švehlík (oba se o šestnáct dnů později v Bělehradě stanou v dresech ČSSR mistry Evropy) druhé razítko na zmar slávistických nadějí – 2:0.
„Tak to zase nevyšlo. A zase ta Bratislava,“ tesknil strýček Božetěch na té smutné cestě zpátky od Dunaje k Vltavě. Ale nebyl by to on, aby vzápětí nevyřkl slova takříkajíc prorocká: „Ale jednou, jednou se toho titulu dočkáme. Jinak by nebyla fotbalová spravedlnost na tomhle světě…“
Co se mne týče, já jsem trnul, nervoval se a nakonec smutnil na studentské koleji u rádia. U tehdy hodně populárního a sledovaného přímého přenosu (pamětníci potvrdí) zvaného S mikrofonem za fotbalem. Po jeho skončení jsem zklamaně zamířil do hospody. Na černé pivo…
Ovšem pozor! Ta výhra nad Slavií nebyla Slovanu stejně nic platná. Přeskočil ji sice v tabulce, ale skončil až druhý. Baník totiž dokázal Plzni ten jeden potřebný gól vstřelit a slavilo se na Bazalech…
Dvojí šok v Edenu…
Za rok už jsem psal diplomku a taky jsem se chystal na závěrečné státnice. Bylo 5. 5. 1977, nad Prahou se strhla buřina, z napitých mraků se valily provazce studeného májového deště a Slavie hostila v Edenu Duklu. Byl to extrémně důležitý mač, protože ve hře byl zase po roce mistrovský titul. Zbývala čtyři kola, naši sešívaní kluci ztráceli na vojáky z Julisky dva body, šance na konečný triumf zase po třiceti letech žila, a u toho jsem přece nemohl chybět. Zavřel jsem skripta a vyrazil jsem do Edenu.
Jenže nebesa fotbalu toho večera vůbec nepřála. Když jsem vystoupil u Slavie z tramvaje, stačil jsem tak tak doběhnout k činžáku, kde bydlela teta Marta, strýc Božetěch a s nimi ještě donedávna i jejich čerstvě vdaná dcera a moje sestřenice Aneta. Stačilo sto padesát metrů a byl jsem promočený na kost. A to mě ještě čekala fronta u pokladny na studentský lístek do ochozů k stání…
I napadlo mě zazvonit u tety a poprosit ji, ať mi aspoň půjčí deštník. Když mi otevřela dveře, vypadala nějak – prostě jinak, než jsem ji za ty dlouhé roky znal. Unaveně, sklesle a taky uplakaně.
Měl jsem v hlavě to nadcházející derby, na vodou napitém trávníku v dohledu z tetina okna už se rozklusávala obě mužstva. Co na tom bylo nejdivnější – v červenobílé kombinaci po place pobíhali dukláci! Zřetelně jsem rozpoznával Vízka, Nehodu, Pelce… Co to mělo být?
„Deštník ti klidně půjčím,“ řekla teta tiše. „Ale jsi mokrej jako myš. Jestli chceš, můžeš se na fotbal koukat odtud… Sundej si tu bundu a kalhoty, dám ti je na topení,“ nabízela.
Nabídku, ač jsem s ní zprvu nijak nepočítal, jsem bral okamžitě a se značným povděkem. „Bóža už je tam, na tribuně, co?“ zeptal jsem se.
„Nevím, netuším. Možná,“ špitla teta a v očích se jí zaleskly slzy. „Bóža ode mne minulej tejden odešel…“
„Cože? Odešel? Kam odešel?“ nechápal jsem, co mi to teta Marta říkala.
„Někam na Lehovec. K nějaký mladý holce, říká jí Bobina. Prý je jeho živá voda. Osvěžující pramen. Nová kapitola života…“ chrlila ze sebe nešťastná teta Marta a to už regulérně bulila.
Pochopil jsem, že bude raději, když se na Slavii s Duklou budu dívat od ní z okna. Aby tu nebyla tak sama. Uvařila mi horký čaj s rumem, dala sušit moje oblečení a něco mi vykládala. Nedokázal jsem se na její slova soustředit, v Martině smutném povídání jsem se nějak ztrácel…
Ani ze zápasu toho moc nevím. Pamatuju si, že to nebyl fotbal, ale za svitu reflektorů vodní pólo kombinované s ragby, to vše v provazcích deště. Oba rivalové fakt hráli od podlahy. Slovenský rozhodčí Christov musel odpískat, jak jsem druhý den četl v novinách, třiašedesát faulů. To je, jestli dobře počítám, jedno porušení pravidel každou minutu a půl…
Duklácké vedení dokonale rozhodilo slávisty červenobílými dresy, do kterého obléklo své borce (v té době se ještě barvou dresů přizpůsobovalo domácí mužstvo hostů). Slavie – snad hrála v modrém – ten zápas v travnatém bazénu za lijáku nezvládla. Duklák Vízek našel v šanci Pelce, ten prostřelil našeho brankáře Zlámala a vyrovnat už sešívaní bohužel nezvládli. Ztráta na armádní mužstvo narostla na čtyři body – a bylo po nadějích na titul.
Řeknu vám, hodně ošklivý večer to tenkrát byl. Červenobílá Dukla (jinak nikdy v téhle kultovní slávistické kombinaci nenastoupila!) vyplenila Eden. Fotbal nestál za nic. A tetu Martu, tu milou, chytrou, laskavou a spravedlivou sestru mé maminky, opustil strýc Božetěch. Kvůli holce řečené Bobina…
Věděl jsem, že nikdy už to mezi mnou a Božetěchem nebude takové, jako to bývalo dlouhé roky do toho dne.
Od té doby jsem strýce léta neviděl, nevyhledával jsem ho, nevolal jsem mu. To, co udělal mojí tetě Martě, jsem mu měl – stejně jako celá naše rodina – dost za zlé. Vlastně až do konce jeho života…